Bikeboy.cz

...abychom o ní něco víc věděli. Většinou budete ta místa znát, ale nemuseli jste mít zrovna štěstí, být tam ve chvílích, kdy byla situace nestandardní. Proč byste se tedy nemohli podívat tady u nás, když k tomu náhodou v archivu něco máme. Pak se ale dnes dostanete v hledání vody někam, kam pravděpodobně nikdy nevstoupíte. Proč bych vás nemohl zavést i tam, napadlo mě. Nečekejte nic vědecky vyčerpávajícího, protože k tomu byly zřízeny jiné weby. Přesnější a nudnější :). Dalším důvodem pro tohle obrázkové povídání je docela prostá moje obava, že s vodou zacházíme tak bezstarostně a nezodpovědně, že si zaděláváme na problém. Bude to m.j. také tím, že už nás nikdo 60 let neobléhal. Tak dlouhé bezstarostné periody se v dějinách nepřiházívaly. Když pominu středověk, kam se také podíváme, tak třeba za 1. republiky a ještě pár let po válce, fungoval ve Znojmě vodovod dvou větví. Ano dvou rozvodů vedle sebe. Jednak voda užitková, tedy nepitná, která byla přivedena do většiny domů ve Znojmě a pak ta pitná, která měla mnohem řidší síť, ale veřejné pumpy, kde jste si mohli "natankovat" pitnou vodu, stály nedaleko od sebe po celém městě. Např. na Masaryčáku, na Mariánském nám. (kruhák), u soudu na nám. Republiky a namátkou třeba ještě nahoře na tremperku a u velkého mostu přes Dyji, atdatd. Kdyby ale bylo někdy nejhůř, má Znojmo dostatek vody podzemní. Spíše by se ale hodilo říct, že mělo.

Hlavním zdrojem vody pro město a vesnice v okolí je dnes řeka Dyje. Proti nedostatku vody v ní nás chrání dvě přehrady. Vranovská s obrovským množstvím zadržované vody (132.696 mil. m3) a Znojemská, poněkud skromnější a nemilovaná (4.290 mil. m3). Nemilovaná proto, že její výstavba zničila překrásný rekreační areál Znojemské plovárny pod Obří hlavou (o tom jednou samostatně). Svoje povídání začnu někde mezi těmito zásobárnami vod, totiž na bývalém Trauznickém mlýně, později elektrárně, pod vyhlídkou Králův stolec. Také tuto romantiku zaplavily vody přehrady pod Znojmem, ale občas se prostě musí minulost nadechnout a vynořit, jako to dělají mořští savci. Jsou to vzácné chvíle k pochopení slovního spojení - zub času.

Historickou sondu zestručním jen na dobové fotky, abych přesvědčil i své nevěřící kamarády, že Trauznice, z nichž zbylo co uvidíte, byly kdysi místem plným života a to v míře dnes těžko srozumitelné. Dobové fotografie je nazývají místem "letní rekreace". Od Znojma tam vedla autostráda po levém břehu Dyje, dál po levém břehu za mostem se potom zúžila na polní a lesní cestu, po níž jste se ale velmi pohodlně dostali až do Mašovic. Pokud jste však odbočili doleva na most přes řeku, pak jste se krom Trauznického mlýna mohli vydat po dlážděné a necelé 3 metry široké cestě doleva nahoru na Konice (1,2).
Proti tomu stojí fotografie z posledních let, pořízené vždy, když opadly vody přehrady. Uznáte patrně se mnou, že ta proměna je neuvěřitelná i z dálky. Co potom, když sestoupíte až k tomu (mimochodem co do své funkce dodnes naprázdno pracujícímu) gravitačnímu dílu. Nesmí se to, ale stojí to za to. Chronologicky jsem zařadil záběry Trauznic, když bylo tak málo vody, že se daly dokumentovat zbytky díla. Od snímku 9 už chybí datace, ale to proto, že tato největší serie je ze dne 7. října tohoto roku. Den na to už bylo dílo zase pod vodou. Klika. Podělím se s vámi s tím, že na předposledním snímku jsou zbytky bývalého mostu a za nimi bunkr, jeden z řady desítek těch, které před válkou naše republika, nakonec marně, vybudovala.

TRAUZNICE

Znojemskou přehradu nelze vynechat a koneckonců, ona se tam kde ji postavili docela hodí (až na tu plovárnu :). Vybral jsem takové žánrové záběry, abych ji v očích nepřátel aspoň trochu omilostnil. Pokud jde ale o její užitečnost, o tom raději nepochybujte, jen mějte kapku trpělivosti.

Ve čtvrtek 8. října jsem byl pozván na jednu výzkumnou cestu, na kterou jsem se opravdu hodně těšil. Byla ta akce rozdělena na dvě části. Ta první byla pro mne tabu, ta druhá pak oživením zasuté a proto už skoro nevěrohodné zkušenosti z mládí. Popořádku.
Navečer jsme se sešli pod přehradou s jedním velmi zajímavým člověkem, který o zdejších vodách ví opravdu hodně. Přesně o vodách, které nám slouží hlavně k pití. K tomu jen malá poznámečka: jak komu k pití. Dnes se pijí totiž vody balené, které však, s vyjímkou těch opravdu minerálních, mají téměř bez vyjímky kvalitu horší, než to, co vám doma teče z kohoutku.

Jak se do vašich kohoutků voda dostane, o tom teď. Nedaleko od přehrady, pod skalní stěnou na níž je vystavěno Hradiště, je taková sotva naleznutelná nora. Samozřejmě nepřístupná, pokud sebou nemáte správného muže. My měli a tak jsme vstoupili do chrámu života pro město Znojmo. Ve skále je vyhloubená 250 metrů dlouhá a asi dva a půl metru vysoká a široká štola. Zleva ze země do ní vstupuje potrubí o průměru skoro metr. To vede až kamsi dozadu, kam zprvu nevidíte, ač je tahle sluj po celé délce osvětlena. Stěny jsou elegantně ošetřeny voděvzdorným torkretováním a je tam ticho. Ticho přesto, že tou rourou se ženou kubíky vody tam někam dozadu. Přes onen nátěr se místy horninou prodraly kapky vody, které tu za nějakých 20 let už stačily vytvořit malé krápníky. Šok ale čeká na konci toho dlouhého tunelu, protože tam se stáčí to potrubí kolmo vzhůru a mizí ve skále. Odtud, celých 91 metrů kolmo, pak tlačí kdesi ukrytá čerpadla vzhůru nepředstavitelnou hmotnost vody. Aby toho nebylo dost dozvíte se, že na to nijak zvlášť silných čerpadel netřeba! Nevěřím, ale to na věci nic nemění :).
Nahoře na Hradišti přepadá voda do bazénu, odtud přes Gránické údolí samospádem změní působiště a je v úpravně vody na Pražské, proti benzince. Odtud, upravená, se čerpá do dvou vodojemů až pod Kasárnami. Pak jenom samotná neplacená gravitace zajistí dodávku do Přímětic a Znojma, kde zatočíte doma kohoutkem a je to. Jak prosté, že? Někde na půl cesty, naproti divadlu je ještě jedna vodárna a tu byste měli znát, je to zajímavé architektonické dílko, včetně vitráží. (Konzultant M.Moravec).
Poslední snímek ať vás neplete, to už se chodbou vracíme.

NAŠE PITNÁ VODA

Závěrečný díl dnešního reportu je sice obrazově nejkratší, ale dějinně nejstarší a nejméně uvěřitelný. Musíme ale číhnout až někam do 14. století, abychom našli počátky díla, které je dnes pojmenováno jako Jezuitský vodovod. Neprávem ovšem, protože jezuité jej nevybudovali, možná snad v jistém období spravovali. Stručně k tomu asi tolik, že jde o systém chodeb (dosud nezmapovaných), který dílem našich předků zajistil Znojmu vodu v dobách jakýchkoliv. Umořit obránce města v časech středověkých válek šlo hladem, nikoliv ale žízní. Ono vlastně nejde ani o chodby jak je znáte z návštěvy oficiálního podzemí, nýbrž chodbičky, které byly vytesány ve skalním masivu tak, aby jimi skoro do všech domů historického jádra města proudila sklepeními voda. Čerstvá čistá voda po staletí. To neuvěřitelné dílo by fungovalo dodnes, ale nemůže. Jakmile opadl jeho strategický význam, měšťané postupně podzemní prostory používali jako místa pro odpadky a dělají to tak někteří dodnes. To postupně zaneslo i vodovod, tím stouply spodní vody a město začalo klesat. Nakonec došlo někdy v sedmdesátých letech minulého století k masivním vyztužovacím zásahům, abychom neskončili v nejrozsáhlejším podzemí v této zemi.
Aby přespolní pochopili o co jde. Tvůrci museli začít odspodu od Dyje a postupně vytvořit síť chodeb až do města, které leží o 80 metrů výš. Nějak se museli trefit do jednotlivých domů a napojit se na zdroje vody nad městem. Vzhledem k rozloze historického jádra je to obtížně pochopitelné. Ještě před začátkem těch zpevňovacích prací, jsem se tenkrát do vodovodu podíval ze sklepa knihovny na Zámečnické. Pod zemí se těžko orientujete, ale dorazil jsem postupně až pod Dominikánský kostel, lékárnu na Obrokové a pod Zelenářskou ulici a vždycky překvapen, kde jsem. Tehdy opravdu ještě na dně vejčitých chodbiček tekla průzračná voda.

Tentokrát nás náš vůdce zavedl do vodovodu znovu. Vstup dolů je zakryt, tak jak to bylo dříve asi všude, ležatými vraty. Už nějakých 10-15 metrů pod úrovní jisté ulice jsme narazili na vodovod. Ty chodbičky se jaksi zmenšily, protože jsem svých 90 kilo protahoval soutěskami s obtížemi. Voda v nich je stále, ale hladina je výš a už rozhodně čistá není. To ostatně pochopíte ze závěrečných snímků. Tam uvidíte, jak se chovají současní majitelé domů ke studním, které ještě pořád tam dole jsou plné vody. Protoulali jsme se nejméně 100 metry vodovodu a podzemí a bylo to úžasné a klaustrofobní a podařilo se mi pár snímků i když nic moc. Tak si udělejte představu o tom, co jsem vám dnes dost laicky popsal.

JEZUITSKÝ VODOVOD