Bikeboy.cz

Hned druhého dne měsíce října A.D. 2009 jsem sotva vyšel z vrat svého domu a už jsem musel tasit. V mém případě to znamená vyrvat z brašničky foťák. Třebaže pouze kompaktní, je to prácička, která by např. třem čtyřem mušketýrům mohla značně zkomplikovat šanci přežít. Kordy, nebo čím se to tenkrát řezali, ty se tasily proti tomu jedna radost. Nakonec se mi to ale podařilo, leč musel jsem model požádat o malé strpení. Vidět totiž kočárek z padesátých let posledního století minulého milénia, to je kuriozita nevšední. Co víc, ta košatina nesla známky velmi pečlivé údržby a byla také plně funkční. Řidička dala souhlas k publikaci a tak máte k dispozici kromě en face také profil jedinečné technické kuriozity. A když jsem v titulku článku zvolal "nevymřeme!", pak musím dodat, že kočárek byl plný dítěte, které matinka žvatlavě informovala, že je jeden pán fotí. Když mi bylo dovoleno nahlédnout do hlubin kočárku, usmál jsem se, protože ten špuntík nemohl díky svému věku rozumět mámě ani jedno slovo :).

Za dva dny nato se udělalo přímo náramně a ke všemu v neděli, což je kombinace zpravidla nevídaná. Vydal jsem se s 10ti kilovým báglem na zádech (zrcadlovka s dlouhým okem, stativem a tak) zdokumentovat dílo předků, o kterém se toho málo ví, protože bylo po válce zanedbáno a vegetace si je zabavila. Svým rozsahem ale patří k unikátům tohoto kraje a nezadá si mnoho ani s proslulým znojemským podzemním labyrintem. Je tu řeč o terasách na Hradišti sv. Hypolita. Účelem těchto zpráv je jen stručný popis tohoto bez nadsázky monumentu. Jižní svah pod Hradištěm až dolů k hladině řeky Dyje, dnes ovšem hladině o 15 metrů zvýšené dílem jezera Znojemské přehrady, je protkán kamennými terasami na šířce svahu nejméně 300 metrů. Ty sestrupují všelijak propojené až oněch 50 metrů dolů, k úpatí strmého svahu. Jsou dnes už částečně poškozené, ale přesto propojené kamennými schodišti, které vedou z terasy na terasu až k masivu Obří hlava, ale pak ještě dál za něj. Dostanete se tak až dolů k vodě a jak sestup, tak výstup zpět k hradišťské zástavbě, to je docela slušný sportovní výkon. Co ale stojí za zmínku, že některé kamenné monolity, vsazené do teras, patří rozhodně mezi vícetunové a za manipulací s nimi, někdy na počátku novověku, zůstává v hlavě jen hádanka. Noví majitelé pozemků a po nich i NP Podyjí, jemuž část pozemků patří, zahájili "historickou očistu" díla, které je takovou malou Cheopsovou pyramidou. K podrobnostem o jejich vzniku se dostanu (snad) v samostatném článku. Dnes jen pohled na terasy z protější Kraví hory.
O jak monstrózní dílo se jedná, posoudíte dobře podle vyhlídky nad přehradou, kterou vidíte vpravo pod polovinou snímku a která je sama ještě dobrých 30 metrů nad řekou.

Potom jsem hledal nějaké neotřelé pohledy na Znojmo, které by posloužily jako podklad pro panoramata. Ta snad někdy příště, jde totiž o fotky, které dělá snad každý fotograf, ale zpravidla z obligátních postů. Když jsem se vracel, uviděl jsem nad porostem u retranslačky na "Kraváku" podivného černého dravce. Zmítal se nad nějakou kořistí a bylo vidět, že se k ní postupně hrozivě snáší. Musel jsem chvilku s tou zátěží běžet, ale podařilo se. Jste svědky dramatu, naštěstí s dobrým a nečekaným koncem.

DRAVEC

Nebylo to ten den ještě všechno, co stálo za dokumentaci. Pěkné světlo nabídlo pohled na historický vstup do středověkých hradeb, nyní v rekonstrukci, takže na Karo musíte hezky vrchem kolem "Mikuláše". Ani pohled na Loucký klášter pod mostem není k zahození. Tohle údolí, s řekou na svém dně, do které jak známo nikdy nevstoupíš dvakrát, měří čas městu a jeho živočišstvu.

To zase jindy jsou dny, že začnou šokem, jen se pokusíte protřít ospalý zrak. Kouknu do umyvadla a krve by se ve mně nedořezal. Tohle by ženy mužům dělat neměly. Pak už mě nemohl překvapit rachot strojů za okny, který doléhal až do okolních parků a zaháněl důchodce i na cyklostezky, protože začala rozsáhlá rekonstrukce okolí náměstní Komenského. Je fakt, že okolní ulice už to potřebovaly jako sůl, obzvláště oraniště zv. ulice Jana Palacha.

V říjnu se ty neděle přímo předcházely v podlézání. Ta 25. začala dost nevlídně a sychravá ranní mlha hrozila další depresí nad podzimem, v němž jsme toho na kolech moc nenajezdili, jak bývávalo dobrým zvykem. S tímto předpokladem jsem navštívil Jiřice - bez kola. Brzy ráno jsem vyrazil autem k Litobratřicím, že snad na kopci budu mít šanci na nějaké bojovné slunce, co dává mlze za ušiska. Vyšlo to úplně nečekaně. Snímky, které jsem nazval Fantom 1 a 2, mají docela atmosféru.

Potom se dal mlžný opar na ústup a to udělalo z bažantů úspěšné prognostiky nadcházejícího slunečného dne. Škoda jen, že to patrně, v době začínajících honů, byly jejich marše poslední. Vypadalo to chvílemi, že mají snad vojenský pochodový výcvik.

Kolem půl desáté už pražilo slunko na celé Jiřice, jezevčičí slečna Zora se ve stoje podřimujíc opalovala, jedna za tří koček v tom domě mě ostražitě pozorovala (nemáme se rádi) a já sledoval ten zatracený teploměr, který mne dráždil pomyšlením, že kolegové už se ve Znojmě chystají na sraz u koupaliště v Louce, aby vyrazili na nedělní "60ku" liduprázdným Dolním Rakouskem.

Den 28. října je státním svátkem, což bude asi vědět skoro každý proč. Je to ale také čas dušičkový a tak je dobře navštívit tesklivá místa vzpomínek na své blízké, kteří odešli tam, kam se za nimi jednou vypravíme. Nějak to člověka očišťuje. Po cestě na hřbitov jsem jednak zjistil, že na Rooseveltově ulici je další prodejna kol, jako kdyby to byl byznys nad jiné. Na Čafce se prohání fotbalová mládež, ale jejich stánek s novým trávníkem je poněkud zteřelý. Jestlipak víte, proč se to jmenuje Čafka? Prodejci věnců a květin u hřbitova "podnikají" dosud na zemi.

Bylo docela pěkně, tak jsem se rozhodl, že se ještě nestáhnu do gravitačního vlivu svého PC a udělám pár fotek na nádraží pod mostem. Je to zajímavé téma a dokumentace s dobovým nábojem. Začal jsem od Červeného mostu, odkud je dobře vidět Malá Hluboká, obskurního podnikatele XY, jehož příjmy ze služeb krásných žen asi doznaly krizových křivek a tak na dokončení rozporuplného projektu patrně nezbývá. V pozadí horkovzdušný balon.

Na nádražním depu najdete vlaky již neživé, které také čeká symbolické pohřebiště a pak lokomotivy plné života. Jenže je to takový odkaz doby. Jejich srdce ještě bijí, jsou však dávno za zenitem a čekají marně na zasloužený důchod. Zdokumentoval jsem i onu točnu, kterou jsem jako malej kluk hodiny obdivoval z mostu. Otáčely se na ní dokonce i pětikoláky a to byly mašiny jako hrom. Když jsem teď prvně nakoukl do ovládací budky, tak jsem užasl. Jestli jste to nikdy neviděli, žasněte se mnou, čím se těmi obry otáčelo. Dvě lokomotivy byly nastartované, ale lidupusté a rytmicky vyfukovaly naftové černoušky. Možná pro ten rámus, jsem až na poslední chvíli zaslechl volání od budovy za plotem. Kráčeli ke mně dva muži se psem. Naštěstí museli obcházet tak 30 metrů k plotu. Pochopil jsem, že jsem persona non grata a tak jsem zmizel v akátovém porostu. Stačil jsem ještě ukončit reportáž trnkovým motivem.

NÁDRAŽÍ

Končí říjen a já přidám ještě pár věcí, které se mi nějak připletly, jako Modré sklepy, které se konečně kultivují, podzimní den na vřesovištích nad Šatovem, Loucký klášter, tentokrát pro změnu na mostě, dvě Znojma, abyste nezapomněli v jak mimořádně krásném městě žijete a jednu fotoexplozi.

Jinak během několika hodin vám nabídnu příspěvky fotokorespondentů webu, protože je toho za tu dobu mého lenošení vic a stojí to za to.