Bikeboy.cz

...ano, až tak daleko může dojít situace, kdy člověk v dobré víře a vrozené lenosti omezí vypravěčskou činnost na svém vlastním - jak se dnes moderně (jak taky jinak než englicky) říká - blogu. Tohle si nechte krátce vyprávět.
Vydal jsem se tedy dne 23. odpoledne nakoupit na Vánoce takovou drobnost, totiž kapra. Tato činnoszt nezdála se mi být opožděnou a utvrdil mě v tom přítel, který se vydal na tu cestu se mnou řka, že mu ještě chybí dárky pro děti. Ujistili jsme se navzájem, že času je dost, protože tak to děláme už léta. Kolega měl jakousi ideu, kterou s menšími obtížemi vyřešil obětavý kolektiv CK Kučera dárkem zvaným - záloha na dárek. Nemáte v ruce skoro nic, ale pod stromečkem se nad tou variantou, že si může vybrat, třebaže později, dárek jaký se líbí jemu, každé dítě (i když v tomhle případě přes dvacet), zaraduje. Takže jeden z nás se svého úkolu zhostil jedinečně a teď šlo o kapra. Tady se ale něco zvrtlo. Protože tak říkajíc nikde ani vidu ani slechu. Žádné kádě s kapry na Slepičím trhu ani na Masaryčáku, kam jsme zklamaní samospádem došli. Přišel jsem ještě s nápadem, že přece na Horní České u Hricka, obchodníka s deštěm, větrem, no prostě vším jinak nesehnatelným. Tato myšlenka byla potvrzena i přítelem jako nadějná, ale připojil ještě takovou noticku, že by neškodilo vyzkoušet nějakej ten punč, když už jsme na vánočním tržišti. Ta myšlenka byla přijata bez odporu a v tom to přišlo.

Docházíme k Morovému sloupu a dolní stánek s punčem měl již své hosty. No a jak se blížíme, v tom jeden z nich zvedne pěst a začne hrozit našim směrem. Dost vážně až agresivně. Když se přítel zeptal, že vo koho de?, bylo nepochybné, že uvítací gesta náleží mně. Také jsem poznal toho muže násilné nálady, protože se známe jako příznivci sportu a já dokonce jeho sporotovně nadaného syna často na akcích fotím. No, nezalekli jsme se brunátného výrazu a došli až k jejich stolku, kde stál s manželkou a nějakou známou. Spustil dřív, než jsem stačil položit otázku, co se stalo, protože o žádném vzájemném konliktu jsem neměl tušení. Budu stručný. Asi do poloviny svého halasného verbáoního projevu vedl řeč o tom, že takhle ne, že jak on k tomu přijde a jestli to tak dál bude pokračovat, že to odhlásí a že jak si to vůbec představuju, že když to rozklikne a ono nic, že má po náladě a že jsem pěknej lenoch. Ufff. To všechno veřejně, za nemalé pozornosti okolo stojících tak říkajíc "punčerů". Tepre když doláteřil, začal se syčák konečně smát a napětí povolilo. Pak už jen přátelsky řekl, že na "bajkboje" kašlu, že jsou zde články čím dál řidčeji a že to asi "vážně odhlásí". Můj pokus ospravedlnit se jinou prací, kterou si musím občas přivydělat, nebyl přijat apriori, s nevyvratitelným protiargumentem: "to mě nezajímá". Je to fakt, proč by mělo. Když někdo vydává blog, měl by ho pravidelně čerstvě ládovat. A tak tu tedy máte listopad 2009 ve Znojmě - zprávy pokoutní. (Mimochodem - z kapra nebylo nic, Hricko měl v kádi posledních 5 adolescentů do 1,70kg - vaučky).

První foto je sice z 30.10, ale zapadá do listopadového rámce tím, že úplně stejně bylo ve Vídni ještě 1. listopadu, tedy sice zataženo, ale příjemně podzimně a sucho. O cyklostezkách v této aglomeraci, kterou už lze na evropské poměry nazvat velkoměstem, tu už bylo pár článků a některé ještě visí (Wienerwald). Nicméně zdůrazním, že na kole se ve Vídni beze strachu o svůj život dostanete všude. Vyjímkou jsou jen takové promenády jako je Kärtnerstrasse, ale i k ní vedou cyklostezky ze všech stran a za přejetí této pěší zóny napříč vám nikdo přední kolo neutrhne. Navíc, nemáte-li kolo sebou a nechcete zaplatit 5 Euro za permanentku na všechny dopravní prostředky na celý den, pak narazíte na stojany s koly. Za poplatek 2Eu si kolo vypůjčíte a dojedete někam, kde je zase do stojanu odstavíte. Ne že by se podobné pokusy nestaly ve Znojmě, i to máte ve zprávách. Jen kdyby to naše město bylo takovou plackou jako Vídeň. Jenže od Dukelské na Pražskou musí našinec překonat převýšení 160 metrů na 5ti km.
A když už jsme doma z Vídně připomeňme si, že 3. listopad se přihlásil s prvním sněhem, alespoň ve Znojmě. Nevydržel, jak tu bývá zvykem, ale někteří si před ranním výjezdem autem museli výhled prokopat. Ovšem už 8.11. se věci vrátily k poměrům, zde obvyklým :), na paní Zimu ještě čas nenadešel.

Dnešní zprávy budou v jistém smyslu téměř monotématické. Snadno uhodnout proč. Udělali jsme další krok do světa a stálo za to být u toho. Mám takový nepříjemný pocit, že za dvacet let od úhynu komunizmu je těch kroků pořád nějak málo. Tentokrát to byl krůček jen do Retzu a pak dál do světa po železnicích, kde pohyb vlečného stroje, zvaného lokomotiva, obstarává eletřina. Jeden přítel z Třebíče říká "elektřtina:)."
Ohlášené otevření elektrifikované, přes nový most vedené a kompletně spravené trati Znojmo-Retz, bylo pohyblivým svátkem, protože dlouho nikdo přesně nevěděl, kdy to vypukne. Nakonec se to stalo 12. listopadu a já byl u toho, abych zdokumentoval, že to bylo s delegací potentátů - jak jinak - ale i s diváctvem plebejským a přišly i děti.
Ale začněme šířeji. Šatovský most je dominantou údolí Dyje pod Znojmem bez diskuzí. Ti starší si pamatují ten původní, co měl lávku pro pěší shora, ale ten byl před léty (článek s podrobnostmi samostatně) nahrazen monstrózní konstrukcí, která byla uzavřena nad projíždějícími soupravami. Pěkné to nebylo. Na rok 2008 pak ale přišlo k realizaci rozhodnutí, že nutno vrátit mostu jeho původní podobu. Rozhodnutí správné, a upřímně řečeno, požadavkem elektrifikace doslova vynucené. Listopad 2008 byl tedy svědkem toho, jak ten nepatřičný most začíná ubývat směrem k Retzu a od Znojma se za ním vydal na mohutné pylony most nový. Něco málo z toho vám naznačí dnešní první - vzpomínková galerie. Poslední snímek v ní je z 1.12.2008, kdy už měl starý most na kahánku. Najdete zde i historické snímky mostu prapůvodního.

STARÝ ODCHÁZÍ NOVÝ PŘICHÁZÍ

Událost se zahájením provozu elektrifikované železnice Znojmo-Retz-Vídeň-svět, jsem už stručně uvedl. Pokusil jsem se ale zařadit do této galerie i nádraží, jak jste je vídali před léty a jak už je nikdy neuvidíte. Dokonce první snímek ukazuje znojemské nádraží v rozvalinách po 2. světové válce, pak ukázky z let 2003, 2005 a 2006. No a potom už se podívejte, jak dne 12. listopadu 2009 v 11:53 přihasila do Znojma první souprava elektrické soupravy z Retzu, aby vytvořila konfrontační rámec s dopravou, kterou pro nás zajišťují pravidelně kolabující České dráhy. Kolabující přesto, že jejich manažery stát platí statisícovými měsíčními platy. Ani tohle u nás nezabírá.
Přiblížil jsem vám v následující galerii dění v ten den, projížďku pro přítomné přes most na Šatov a zpět, po níž vycházeli ze soupravy vyděšení lidé :). Vyděšení tím, že uvnitř je takřka absolutní ticho a nejsou slyšet ani spojnice kolejí atd. Mohu potvrdit, už jsem tím vláčkem absolvoval Vídeň. Taky jsem zaběhl do kanceláře přednosty, abych zdokladoval, že rakouští kolegové od železnice vynechali naše potentáty a prvně šli pozdravit kolegy. Pak jsem mazal na most, abych stihl Znojmo na pozadí nové situace a v oknech vlaku zachytil reflexe starého města znojemského. Takže, pokud jste nebyli u této události osobně, máte aspoň kapku přehled o co šlo.

ŽELEZNICE KONEČNĚ ELEKTRIFIKOVÁNA

Jenomže nezapomínejte že jste na cyklistickém webu. Připomínám to proto, že z dosavadního obsahu to moc neplyne :). Nevadí, alespoň jedna ukázka, jak se jezdilo 15. listopadu. Potom ponuré ráno na Vranově. Dále moje oblíbené téma - tapeta atomovky v Dukovanech, "oživená" známým Běhařovickým kostelem. Vždy mě překvapí, že tohle svede foťák skoro do kapsy s 20x zoomem a nepotřebujete stativ (Canon sx1 is). Jenže by vám neměla uniknout jedna novinka na té fotce. Tak hádejte, rozluštění příště. S čím hádanku konfrontovat na tomto webu najdete.

Takže pěkné svátky Vánoc, ať jste překvapeni dárky a zvládnete to v pohodě. Zítra Vánoční běh, nezapomeňte! Protože jsem tentokrát mimo Znojmo, pověřil jsem Ježíškem obdarované přátele, aby dokumentovali za mne, takže snad něco z této akce shlédnete.
A dnešní zprávy uzavírám vzpomínkou na moji profesorku Věru Legátovou, nedávno slavila kulaté výročí, která je asi nejslavnější žijící českou spisovatelkou a která je milovnicí koček do té míry, že u ní najde azyl každé zatoulané kočičisko. Mimochodem tento kocourek miláček ji během mé návštěvy pěkně poškrábal, byl za to samozřejmě pochválen a já jsem ho musel fotit pod křeslem, kde zápasil se svými výčitkami, asi :))).